České národní pověsti a kroniky VI

Památky staročeské poesie

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Myslbek byl pak první, kdo rozšířil a novým životem nadal Mánesův typ hrdiny. Zpřítomňoval lyrickou fantasií zjevy Libuše, Lumíra, Bivoje v medailonech (1872), v nichž se křížila evropská konvence a empirový rozvrh s úsilím o osobité vystižení kolektivního citu a kmenových ctností národním mýtem. V takových volných výtvorech, vyplývajících z nutkání lyricky rozhořelé fantasie, v „Upoutané Šárce“ (1871), v „Záboji“(1873), v „Umírajícím Žižkovi, žehnajícím vlasti“ (1870) a ve „Vítězném průvodu Záboje a Slavoje“ (1875) se hlásila výrazně generační vůle k národnímu umění, mluvícímu k lidu formou úměrnou líčenému námětu a životnímu obsahu.

Obrozený národ se vracel do minulosti zjistitelné i bájené pro záruky svého bytí a rozkvětu. Jako Aleš i Myslbek rozmnožoval obecné povědomí postavami národní báje, ztělesňoval jako Smetana – patrně v duchovní spolupráci s Juliem Zeyerem, básníkem „Vyšehradu“ - náš mýtus, do něhož promítal kolektivní city a kmenové ctnosti. Z mlhy neurčitých poukazů konkretizoval a monumentalizoval do určitosti ...“

K paradoxům současnosti patří i to, že Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které vznikly pro posilu a upevnění národního sebeuvědomění, se dnes naopak využívají k degradaci národní kultury. Předstírá se, že umělecká díla, vztahující se k národnímu mýtu, jsou vlastně výplodem RKZ, literárních padělků a podvrhů, a tedy také nic než politování a zavržení hodné výtvory.

Podle pohrdavých posuzovatelů naší kultury máme odepsat J. Mánesa, M. Alše, J. V. Myslbeka a vlastně celou generaci Národního divadla, ale i B. Smetanu, A. Dvořáka, Z. Fibicha, K.Bendla a a řadu dalších skladatelů a J. Zeyera a snad všechny literáty 19. století. Měli jsme příležitost ukázat, že český národní mýtus tu byl dříve než RKZ a že český národní mýtus naopak autory RKZ inspiroval. Že obraz českého dávnověku byl od nepaměti tradovaného a ne teprve v 19. století vymyšlený.

Významné shrnutí vypravěčského odkazu české minulosti podávají „Staré pověsti české“ (1894) Aloise Jiráska (1851 – 1930). Jako první je ilustroval Věnceslav Černý (1865-1936). Je to dílo české literární klasiky. Naši mnohostranní „oprávci dějin“ věnovali pozornost Aloisi Jiráskovi, národem ctěnému spisovateli historické prózy u příležitosti 150. výročí jeho narození. ČTK k tomu vydala tiskařský sloupek.

Nedozvěděli jsme se nic o jeho úloze při koncipování „Květnového manifestu“ čs. spisovatelů r.1917, o přednesu „Přísahy čs. národa“ v dubnu 1918 v Obecním domě , ani že vítal prezidenta T. G. Masaryka při jeho slavném návratu do vlasti 21.12.1918 na pražském nádraží a že jím byl veřejně oceněn.Nedozvěděli jsme se ani nic o tom, že v letech 1918 – 1925 byl členem Národního shromáždění a jeho Senátu. Dověděli jsme se však (mimo jiné), že „Staré pověsti české“ trpí „nepřesnostmi“, a že autor čerpal „z nevěrohodných pramenů“.

A tak jsme s úžasem poznali, že ČTK zřejmě neví, co nás učili už ve škole: Že pověst je vyprávění o něčem neobyčejném, že se šíří ústním podáním, a že si ji vypravěči obměňují, upravují a krášlí podle svého vkusu. Podobá se pohádce. Liší se od ní jen tím, že se vztahuje k určité osobě, místu, někdy i času. Náš nejstarší kronikář, Kosmas, autor latinsky psané „České kroniky“, sepsal naše národní pověsti v prvním oddíle svého spisu jako „Ficta, bájivé zkazky starců, jejich smyšlenky a básnění.“Pověsti se sbíraly podobně jako pohádky nebo lidové písně při utváření národních kultur. Mají je všechny evropské národy. Ale nikde na světě neposuzují vypravěče pověstí podle „přesnosti“ nebo „věrohodnosti“ pramenů. Nikde, kde vědí, co je pověst.

Jiráskovo dílo patří k našim nejcennějším kulturním hodnotám a tak na závěr si vypůjčíme Jiráskův závěr a shrnutí „Starých pověstí českých“:

„Toto jsou pověsti dávných let a stará proroctví o zemi naší.

Šťastná buď, ó vlasti milá, síliž se pokolení tvé, ať přemáhá všechna protivenství, ať zachová svaté dědictví: mateřský jazyk i staré dobré právo své. Mohutniž pokolení své prací a nadšením, aby pevno bylo jako skály a vždy plno síly.“

Jiráskovým „Starým pověstem českým“ je již více než 120 let. Jejich poselství však nepřestává platit. Platí i dnes, v době europeizace, globalizace, nejisté budoucnosti západní civilizace.